Prohledat tento blog

čtvrtek 31. března 2022

Remix na druhou

 

    Než dám ruku do ohně na klávesnici, sbírám síly to vůbec udělat. To samý u mě platí též v muzice. Než něco zahraju, a nahraju, dlouho se sbírám, než nástroj zvednu, a udeřím. Používat velmi dobré věci se mi, vzhledem k tomu respektu z práce, jež prožívám, příčí. Nemíním, že bych s nimi dosáhl lepšího výsledku než s tím, co mám. A ani to nezaručuje, že dosáhnu vůbec něčeho, byť vyzbrojen vůlí jak hovado. Prostě rozhodnutím a úsilím rozhodně projevit vůli narazím na mez, co mi s čím jde, a co už ne.  Tenhle způsob práce je holt pomalej, než se jeden k něčemu dobere. Proč? No, pitomci maj originální obraný schéma, a to: To je dobrá otázka.

Lucius Annaeus Seneca ve spisku O duševním klidu v části, která se zabývá tím, co nás může přimět k omezení činnosti, praví, že: Především je třeba odhadnout sebe samého, protože většinou přeceňujeme své schopnosti. Potud to je asi v pořádku, že hledám ten soulad mezi možnostma a nástrojema, ať si pod tím představíte cokoliv. 

 
Tak sem se v rámci rehabilitace po zdravotním průseru a nějakejch recidivách dobral k tomu, že to prostě k žití potřebuju, některý jevy a věci. Svobodu, informace; a taky ňáký kytary (viz obr.) V podstatě se jedná o voříšky z ulice, deprivanty. Je to, slušně řečeno, jedna a ta samá kytara, jeden a ten samej projev, jeden a ten samej neklasickej zvuk, co ani náhodou nenapodobuje vzor. Je plnej drzosti a špíny:  Jedna a ta samá mizerná pověst provázená úšklebky. Takovej remix původního materiálu to je, nikoliv napodobenina, ale tvůrčí počin. Prostě něco, co se nechá napasovat do škatulky Pirátskej přístup. Něco, co poplivou konzervativní mikrodetailisti a voceněj hráči s nastavenou touhou po osobitosti a svobodě. To popisuje výše zmíněný Seneca. Dí, že: V první řadě budeme musit zkoumat sami sebe, potom úkoly, které vezmeme na sebe, a pak lidi, kvůli nimž nebo s nimiž je budeme plnit. Ta poslední část souvětí se týká těch mejch kytar. Čili jsem je zkoumal, a seznal, že s nimi můžu.)

Já se neubráním tomu, co Seneca dodává k lidem, rozvíjeje svůj text. Vzhledem k mý omezenosti, zdravotnímu handicapu schopností, který mě už doživotně limituje (expresivní afázie a MDP) - co do práce s lidma a také pro lidi - to musím ňák doklepat takřka sám, tedy spíš off line, studiově. Všechno. A antik praví: V každém případě je nutný pečlivý výběr mezi lidmi, s nimiž přijdeme do styku, zda si to zaslouží, abychom jim věnovali část svého života. To - zda si to zaslouží -  to je prima obrat. Kdo si zaslouží, abych s ním přicházel do styku? A jak se k tomu postavit, když někdo využije situace, že tohle ode mě čet, na sockách (jsem v klidu, nevěřím, že si to někdo čte, tenhle blog), a začne mě prudit konverzací: Jak teda, ty chytrej, zasloužím si, abys se mnou přicházel do styku? Že bys se mnou ztrácel čas, část tvýho života, hajzle?

Co k tomu říct? Nic? Něco? Něco jinýho? Skoro na chlup podobný téma zpracovává Jan Zábrana ve svém výboru s deníků Celý život. V části věnované roku 1966 je text Příspěvek do ankety Tvorba jako míra humanismu. A ta pasáž, která se nás týká, zní takhle: Stará devíza říká, že čertovi se nemá podávat prst, že na otázky jistého druhu člověk nemá odpovídat, že z preventivních důvodů nemá dovolit jistým lidem, aby mu formulovali otázky, na něž je ochoten odpovídat. Je krutopřísnej, že jo. Tak podle toho jsem si ty kytarový outsiderky vybral, a opustil starost o řadu dalších, no popravdě, davy líp hodnocených kousků, pěknějších, a hodnotnějších. Ztrácel jsem s těma navoněnejma květinkama čas. Ale Zábrana naráží v Příspěvku do ankety rozhodně spíš na otázky existence člověka jako společenské bytosti, než na kytary, to chápu. Už zase ty věci remixuju, že. Pirátím je od nadhledu původního nadhledu do novýho nadhledu, do příběhu, do imaginace, promýšlím je, vytahuju z krabice. To je totiž určitej bod zlomu, obmýšlet věci kolem dokola, hledat radost ze svobody, z práce bez návodu, bez předem danejch správnejch řešení.

Závěr odstavce asi zasluhuje víc, než aby to byl závěr textu, tak remix znova. Remix na druhou. Načrtl jsem výše dvakrát odkaz na Pirátství. Co to může znamenat? Něco, co jeví znaky Swarmwise od Ricka Falkvinge? Nebo cokoliv, co je out of box invenčně liberální, a prohlásí se za Pirátské? Nebo se jenom za to či ono prohlásí, a hlavní boj svádí o interpretaci toho sv. prohlášení k davu? Jak moc musí být Pirátství svobodomyslné, či vymezující se k mainstreamu? Musí mít takové Pirátství pevnou organizační strukturu alá výkonnostní organizace? Má být vnitřně pružné nebo přepokynované do nepříčetna? Má oplývat dobrými úmysly vnitřních návodů, které vymezují, jak co dělat dobře? A kdo dělá jinak, není Pirát? Má třeba taky říkat, jak společensky udržitelně je hrát na kytaru? Smí se z vnitřního přesvědčení nebo plezíru hejtovat co se masově odhlasuje? Co myslíte, trefil sem se aspoň do nějakého core vhledu do pirátského světa?

Pirátství je tedy nejspíš plně společenský jev, plný odkazů na body zlomu v oblasti historie, sociologie, a čehokoliv, co se kdy kde stalo. Pro tuto část textu o recyklaci starejch blbejch kytar a jejch vlivu na svět jsem si vybral studijní oporu, knihu autorů Rodolphe Durand a Jean-Phillipe Vergne, ta se jmenuje The Pirate Organisation, což není nutno překládat. Když si myslíte, že jo, a dočetli jste až sem, tak je něco špatně, nebo hodně dobře. Dobrá otázka tedy zní, bylo by Pirátství, když by nebylo nic jiného, bylo by na světě samo? Nebylo by, jeho podmínka bytí se opírá o existenci kapitalismu. A současně státu.

Říct o Pirátství a Pirátech, že jsou v podstatě komplement kapitalismu, to je pro ty čisté z nejčistších asi těžko stravitelné, a já sem pro ně v tuhle chvíli transparentně asi na pěst do rypáku. Pirátství je tedy symbiont. Tečka, volové. Tečka do tváře kapitalismu. Hned na prvních stránkách The Pirate Organisation se píše: Stejně jako Pirátství (tak já používám tohle neshodný velký P, a ústav jazykozpytu by měl na to, co je contemporary úzus, reagovat), to nejsou osamocení hrdinové. Chápete to? Nevybrali si nejlepší zbraně. Přímočarost jednotlivce. Dělají s tím, co je jím osobně vlastní, ne schéma, ale charakter, a ten se nedá nabrýfovat nějakou strategií. Nejčastěji se organizují do skupin, které někdy dosahují impozantního počtu členů. Tak já vim, že cirka tisíc plus mínus pár set je tady Pirátská maximálka. No a co tohle: Tyto skupiny si budují vlastní cíle, vytvářejí aliance s vnějšími, nePirátskými skupinami, vyjednávají s nepřáteli, a bez bázně se zapojují do konfliktů – podle toho, co aktuálně je v zájmu Pirátské organizace.

Cejtíte tu sílu? Tak asi takhle chtějí získat většinový voliče, co chtěj kombíka, dvé děti, a hypotéku. Jestli Pirátství koresponduje s většinovým volebním stylem, tak je to divný Pirátství.  Pokud se tak chtějí prezentovat.  Je to domestikovanej, přijatelnej životní styl, co signalizuje chátrání Pirátství. Všímáte si, že vyjednávají s nepřáteli? Ach, to je hodně sebevědomý, že to netajej. Já to beru jako férovku, a nemělo by se na to zapomínat, nesvazovat se. Holt, transparence versus prasečí brzda pragmatismu. Utilitarismus je praktika kapitalismu.

No dobře, jenže matka symbionta, kapitalismus, si dělá to, co dělá nejlíp. Ale kapitalisticky, tedy jednorozměrně. Co se vyplatí, co neztrácí v budoucnu na ceně. Co se zdá davu dobrý, tedy to bude mít trh. Proto se nebojim říct, že mý zapráskaný podřadný kytary maj větší význam než přešlechtěný šunky a jejich marketing, V dlouhym období si kapitalismus vybírá lehký cíle pro svůj růst, a to win-win potešení vydává za vítězství trvale udržitelnýho rozvoje. Prostě navrhuje jednoduchý, jasný a srozumitelný řešení na problémy, na který si někdo významně stěžuje. Teď. Na zbytek hází bob. A Piráti podporujou jevy, který jsou body zlomu dějin kapitalismu. Hudební průmysl nakoplo Pirátství DJ na moři, mimo teritoriální vody území posluchačů. (Proto je každý Pirát vysílač, to není o autocenzuře podřazený ofiko zájmům organizace.) To obor průmyslový hudby fakt nakoplo, ta čerstvost. A jak pěkně ta tehdejší symbióza teď vydělává na autorských právech. To samý kyberpiráti sdílení a labpiráti technologických postupů. To první otevřelo otevřený software zdarma, čemuž se státy bráněj, protože jim to vyhovuje za to platit.  A to druhý je, že příroda nejde patentovat. A sdílet se má vědecký poznání bezplatně. Jako to sem skrz mě sdílí ten Sokrates. No a co ten stát?

To je montáž toho kapitalismu. Lidé od Pirátů operují slovem externalita. Nepochybně. Pirátství má v hledáčku externality. Jenže. Maj v Pirateconech ánung, co s tim dělat - než že to akorát nasvítěj? Nejlíp mediálně. (A pak to potichu vyhnije, a to, co se udělalo, nikdo neocení, protože to převrství novej politickej projekt, novej Piratecon.) Maj vytrvalý typy, co roztočej nenápadně setrvačník, krerej je důležitej na přerod osvícených řešení ve změnu, skutečnou změnu? Myslím ty antisystémový zabijáky. Taková práce není pro kariéristy, ale pro aktivisty, co je baví táhnout partu, sdílet vášeň pro věc, ne ji velet. Je snadný najít hlasitý aktivisty, co milují kapitalismus, nebo Pirátství. Pirátství není součást tohohle vyvažování. Toho věčnýho dilematu směny, něco za něco. Co myslíte, nemýlí se autoři The Pirate Organisation, když k tomu tvrdí: Nad abstraktním problémem vrtíme hlavou. Ale co když tentýž problém formulujeme jako sociální dilema? Vyřešíme ho bez obtíží. Třeba jo, třeba ne. Asi se na sociální dilema nezmůžeme, když jeho zdůrazněná existence by mohla poškodit chtěnej PR obraz pro voličskej majnstrým, že. A tak to já zase doufám, že můj obraz u majnstrýmu tyhle moje kytary poškodily. A co teprv ty souvislosti, do kterých sem je zasadil, že. A co teprv ten Sokrates. A Piráti.

Konec ledna až konec března 2022.

J.V.Litrfree

 

pondělí 12. října 2020

Volební loterie a hazard volby práva prvního

  Jaká jiná než politická diskuse na půdě obou parlamentních komor nabízí dostatek inspirace pro nalezení různých úhlů pohledu na otázku sázek, výherních automatů, loterií, her o peníze, nebo zkráceně řečeno, hazardu. Uvnitř poslaneckých diskusí a senátorských projevů by bylo možné nesporně dohledat i drobnohledné pohledy na problém hazardu. A také, když se jím zabývají v čí prospěch[1] tak činí. 

Tedy které dobro je spotřebovaným časem různých osob hledáno, jakého dobra má být omezením hazardu dosaženo.Vítězství ve volbách? Osobní uspokojení z moci, čin jen pro peníze či činy bez ohledu na ně? Nebo dokonce prostě jen tak a podle svědomí? Jakože dobrej nápad?

 

 
 
   Předpokládejme, že z archeologických zdrojů víme o moderní civilizaci, řekneme od industriálních dob v části pravěk. Prvním poznatkem tohoto zkoumání, na základě archeologických nálezů tedy je, že artefakty spojené s hraním nějakých her, zejména různě tvarované drobné předměty, v podstatě kostky[2], známe z pomezí mladší a pozdní doby kamenné. To znamená zhruba 5000 let[3]. Nemůžeme ale definitivně tvrdit, že by se něco jako kostky nehrálo ještě dříve, jen k tomu nemáme žádný vhodný nález, který by to potvrdil. Taktéž nevíme, odkdy zda a jak se lidé v pravěku vsázeli, že něco nastane, nebo ne, že něco je nebo bylo tak a ne jinak nebo naopak. K tomu by byly potřeba rozsáhlejší písemné prameny, a ty jsou k dispozici až později.

Nesporně se ale hrálo už před říší Římskou, v Egyptě, kde je četnost nálezů už větší, a čím blíže k době římské, tím více herních nálezů jsme schopni doložit, a to i z našeho území.[4]

Z doby římské pochází též hojně citovaný Césarův výrok Elea iacta est [5] a následně prý císař Claudius napsal o hře v kostky knihu a za císaře Commoda vzniklo v Římě první kasino. Později došlo ale na významnou restrikci. Hazard se stal rozšířený a populární mezi občany i otroky, že musel být úředně zakázán. 

Zdá se tedy, že hazard je společenský problém od počátku moderních dějin. Ještě blíže k současnosti, ve středověku, lze dohledat celou řadu pramenů, které se hazardu na úrovni povolení, zákazu, omezení, zdanění a vůbec práva věnují. Jestliže zkoumáme hazard jako fenomén, můžeme to udělat. Hazard tedy fenoménem je.[6]


Etika uzákonění hazardu

  Zmiňme, že naše právní systémy volně navazují na pojetí takzvaného Římského práva[7], a do značné míry navazují na právo, které platilo na území Rakouska-Uherska až do jeho konce po první světové válce. 

To platilo i následně v období 1. republiky, což lze doložit výběrově třeba na trestním právu[8]. Do první republiky tak přešla i lotynka, čili číselná loterie, která je populární dodnes.

Máme-li tedy rozhodnout, zda je etickým východiskem pro pokusy mít legální systém regulace hazardu, právo zaměřené na hazard, tak podle všeho a podle principu předpokládatelného rozhodnutí je eticky správné hazard regulovat. 

Sklon člověka jako osoby se sázet je odvěký, a sklon společnosti čelit gamblerství[9]přišel hned vzápětí. Bez dalšího detailního dokládání lze tvrdit, že lidská zhouba, která gamblerství provází, nenechávala chladným téměř žádného panovníka. 

Zda a jak se stavět k povinnosti nebo benevolenci regulace hazardu? Mohlo by vyplynout, že politika usiluje v rámci svého etického rozměru o spravedlnost, tedy dobro těch druhých?. Je-li záměrem regulace hazardu zvýšit možné dobro těch druhých omezením zla, gamblerství, tak je regulace eticky správná.

Politiku státu uskutečňují občané prostřednictvím politiků. Politici zhusta sledují spíše než co jiného cíl spravedlnosti a rovnosti v podnikání, a to i co se hazardu týče.

Nezdá se, že jejich rozhodování je vedeno nějakým spravedlivým etickým východiskem, ale spíše eticky voleným prostředkem k dosažení cíle[10]. Předpokladem je, tedy držitelé licencí nebo koncesí nebo oprávnění provozovat hazard budou jednat v souladu se záměrem, tedy provozovat hazard tak, aby nedocházelo k destrukci osobnosti jednotlivce[11]Pozoruhodné, jako v komedii o hasičích, kde vyzývají lid, že jako zhasnou, a všechno bude zas dobrý. I sežraná tlačenka se vrátí na stůl. Budiž světlo, ale napřed tak ňák tma. Mimochodem, k jednoduchým řešením se tíhne, když neni jinej nápad, co by stál za slovo. 

Pích by nám v diskusi jasný odkaz v Bibli, který by se nějak vypořádával s hazardem, se sázkami. Leč, přímo a jednoznačně popisný odkaz není k dispozici[12]. Kdyby takový byl, asi je vymalováno.

 

   Daň za hazard versus daň z hazardu

Je-li v podstatě rozhodnuto, a platí a zřejmě i platit bude, že z hazardu poplynou do státní pokladny a také do obecních pokladen daně a poplatky. Jaké je etické východisko, podle kterého se bude posuzovat kde peníze vybrané na daních a poplatcích z hazardu skončí? Jak nejlépe použít legalizované výnosy z hazardu? Zdá se, že by neměly končit někde v kapitolách všeobecné pokladní správy, ale etické by bylo, a by byly prostředkem k jednání, které bude napravovat důsledky lidských chyb. Poslouží spíše veřejně prospěšným účelům než jako náplň rozpočtu určeného na jiné funkce státu, třeba na obranu. Nebo budou rovnou převáděny na speciální lékařskou péči, než aby plnil rozpočty zdravotních pojišťoven obecně. Výnosy z loterií sloužily na našem území k lecčemu, pro podporu válečných veteránů za Rakouska Uherska, a dokonce financovaly i výstavbu Národního divadla[13]. V tomto historickém kontextu se zdá, že místní obyvatelstvo nevidí s využitím výnosů z loterií na leccos žádný etický problém. 

  V nedávné minulosti byly prostředky z číselných loterií používány z části na přímou podporu sportu. Byl to takzvaný stroj na peníze, který už není[14].  V době, kdy bylo tohle pravidlo – peníze z hazardu do sportu – nastaveno, nebyly k dispozici až na výjimky kasina, herní automaty, internet, a sázkové terminály. V odůvodnění návrhu zákona k hazardu vyplývá, že to bude mít vedle celé řady restrikcí na provozovatele dopad i na příjmy obcí a státu, příjmy se sníží. Obce podle důvodové zprávy výpadek příjmů odsouhlasily, což je z pohledu etických východisek pozoruhodné rozhodnutí[15].

Otázkou je, zda je provozování kasin a heren a hazardních her bohulibou činností nebo nutným zlem.  Zda se jedná o úctyhodnou profesi, nebo eticky kontroverzní činnost, která by neměla požívat velkých privilegií a prestiže. 

Pokud vezmeme v úvahu, jak se na to dívá společnost, a použijeme jako měřítko že jeden z významných provozovatelů sázkové kanceláře se stal opakovaně senátorem[16] (nyní už minulým), tak společnost provozování hazardu jako problémové povolání nevnímá. 

Na druhou stranu, obce kývly na výpadek daní, který nastane po odejmutí jejich povinnosti vydávat povolení na hrací automaty Vypadá to, že s ožehavou etikou provozování heren a kasin chtějí mít společného co nejméně. Jako etické východisko se nabízí zkoumání příjmů z daní a poplatků z hazardu a loterií v duchu v úvodu zmíněného principu Cui bono? A vsaďte se, že tohle nebudou chtít slyšet.

 

  Konec sázek, nebo sázka na konec

Ano či ne, ve vztahu společnosti k hazardu, jak v dané věcí se má, může, by měla společnost rozhodnout. Vždyť přímo na půdě parlamentu se nedávno o něco nepodstatného vsadili dva významní politici, zkušení ex ministři financí. A posléze jeden po druhém vymáhal splacení údajného čestného dluhu[17].  O případném zdanění údajné výhry nepadlo z úst obou minulých ministrů financí přitom ani slovo. Tady by se etická inspirace nechala najít snáze, v starém právním předpise vydaném respektovaným králem. Ten říká, že když někdo příliš vehementně vymáhá dluh z hazardu po druhém, nemá to dělat, a bude-li u toho přistižen, bude potrestán, a navíc stejnou částku jako vymáhal, zaplatí do královské kasy jako pokutu[18]. Etických východisek spojených s hazardem je v historii celá řada a s překvapením musí uznat, že zákon celou řadu etických principů a inspirací minulostí jako technický předpis velmi podstatně naplňuje. Ale přesto, je to stále hazard, fenomén, který si zaslouží velkou ostražitost. Nakládají s ním zákonodárci, kteří se ve volbách o tuto moc ucházejí. A ti si zaslouží ostražitost vrchovatě.

 




[1] Internetový zdroj Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Cui_bono

 vyhledáno 11.12.2015. 

[2] Internetový zdroj Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hrac%C3%AD_kostka

vyhledáno 11.12.2015.

[3] Internetový zdroj Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Doba_kamenn%C3%A1

vyhledáno 11.12.2015.

[4] Internetový zdroj: https://is.muni.cz/th/399494/ff_b/Melichar_teoreticka_cast.pdf vyhledáno dne 11.12.2015. Informační systém Masarykovy univerzity Brno, Kostěná a parohová industrie v době laténské na Moravě, David Melichar, s. 26.

[5] Internetový zdroj Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostky_jsou_vr%C5%BEeny vyhledáno dne 11.12.2015.

[6] Internetový zdroj Wikipedie:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Fenom%C3%A9n

 vyhledáno dne 11.12.2015.

[7]Internetový zdroj Wikipedie:

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk%C3%A9_pr%C3%A1vo

 vyhledáno dne 11.12.2015.

[8] Internetový zdroj Informační systém Západočeské univerzity v Plzni:  https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/14371/DP_Sandra%20Bartosova.pdf?sequence=1  vyhledáno dne 11.12.2015. Změny v trestním právu v období první ČSR, Sandra Bartošová, s. 30.

[9] Internetový zdroj informační systém Karlovy univerzity:

https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/133353/  vyhledáno dne 11.12.2015

[10]   SUTOR,  B.: Politická etika, Praha 1996, s. 99.

[11] SUTOR, B.: Politická etika, Praha 1996, s. 98. Interpretace sil v člověku podle Tomáše Akvinského.

[12] V Bibli jsou ale odkazy na nadměrnou orientaci na peníze, což by se nechalo volně připojit k pokusu získat peníze pomocí sázky. Tim 6,10: Kořenem všeho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení, Ž 13,5: Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.

[16] Profil senátora, který podniká v oblasti hazardu:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivo_Valenta   vyhledáno dne 11.12.2015.

[18] Viz odkaz 13 pod čarou, zde na straně 14.Proto tímto nařizujícím ustanovením zakazujeme a zapovídáme, aby se žádná osoba, v kterémkoli kraji nebo místě našeho království svedena jakoukoli příležitostí nebo příčinou, neodvažovala hráti kostkami nebo v kostky nebo jiným prostředkem nebo nástrojem kteréhokoli druhu hry, nebo se baviti tím způsobem nebo rázem, kterým se majetek nebo jmění a částky peněz hráčů cestou založení, sjednaného dluhu, někdy i přísahou potvrzeného, prohrávají v řečené hře.“ „Tomu, kdo vyhrál, kdyby se opovážil jen žádati nebo upomínati, jak je svrchu uvedeno, hrozí trest, že musí v prospěch naší komory zaplatiti právě tolik peněz, o jakou sumu se odvážil upomínati nebo napadati toho, kdo prohrál; a ten, kdo prohrál, kdyby se odvážil zaplatiti, musí odvésti v prospěch naší komory tutéž sumu peněz anebo peněžitou hodnotu věc již zaplacených. Neboť musíme potrestati přiměřeným trestem také toho, kdo odmítl milostivé léky královské lásky, nabídnuté jeho chorobě, a proto si nezasloužil je dostati.“  Karel IV. v dokumentu Majestas Carolina z roku 1355.

pátek 28. června 2019

Národní průmysl čůča


  Pořád jsou nějaké volby. Pořád jsou v řečech nějaká průmyslová odvětví, nebo moderně řečeno, projekty, které mají dosáhnout toho, že se bude něco vyrábět: lépe, radostněji, levněji, k domácím zdrojům šetrněji, nebo prostě se to bude vyrábět a basta. A pořád to lid krká, a nebo ne.
Aneb Bismarck a máta peprná
Narazil jsem na zhruba sto dvacet let starou myšlénku, jak podpořit zemědělce tuzemce, a utrácet domácí peníze za barákem. Fikaný. Teda, aspoň to ti borci tvrděj. A chcete-li to pobrat, bylo by fajn nahlížet do těch obrázků. Jestli u toho budete číst, a až do konce, tak jste zdolali náročnější rozsáhlejší text. To dneska dovedou tak tři procenta populace. Což je na červenou knihu místní civilizace. Víc procent fejsbůků má ňákou vejšku, což je zase na palici.
   Že to prospěje společnosti, městům, vesnicím, rodinám, a to znamená, že to dělaj pro děti. I kdyby byly bezvohledný jak bůčkař fundamentalista. Ona je trošku tady pořád nějaká volební kampaň, tak doufám, že to uplně nezapadne. Ty zaklínací nedotknutelna ulice. Je to zajímavé.


Podívejte se do minulosti, co se předkládalo masám, jak kampaň. Tak borůvková vína jsem už ochutnal, jelikož vykladači someliéři Pražákum říkají, že maj něco najít na jazyku na pozadí chutí, něco po lesním ovoci, po borůvkách a podobně. Tady by to byla stoprocentní  bombensichr borůvka, a o to lépe. Malá poznámka: Co se dává do borůvkových jogurtů těm dětem zaklínačů nechci za žádnou cenu vědět.
 

Prý vlivní lidé se poznají podle toho, že vlastní ve Francii vlastní restaurace. Cider, tak to jsem nečekal, že to je ve Francii taková pecka. Ale co, vím toho o Francii a jejich zvycích zhruba stejně jako Dis. jůtuber o trojčlence. To se ale může zlepšit.


  Ovšem, tohle je masáž, nařkout významného státníka nadevropského významu v kontextu historie té doby z etylismu, to je docela příkré. Leč známe to, když blbec neví co, tak o někom řekne -  že chlastá, a je to. A peckoidně. 



 
Využít to zároveň na argument na podporu domácího průmyslu, tomu se říká klobouk dolů. Třeba se toho někdo chytne. Povýšit náhražkovej toustovej chleba na páteř moravský kuchyně? To je prosím mistrovskej veletoč. Ale v minulosti se proměňovala voda ve víno, a dneska se systémem Copperfield proměňuje víno v prachy, a to jak známo zcela běžně. Na to musí bejt někdo bedna. To sedí, a katalyzátor dotací, to je alchymie.

 Hysop, angelika, kozatec. Někerý modely, co selský hřbeti pěstovali, ani neznám. Určitě domácí síly by domácí poptávku pokryly, to nepochybuju. Tehdy i dneska.
Trochu marketingu nasypat do omílačky kravin novinek na mimibazaru, a už to sviští po strništi. Pro hysop nebude kam plivnout. A slavný bájný Otakárek Hysopový se vrátí z vytržených listů čučebnic. Jenže, ono to pokračuje dál, co platilo tenkrát, je účinný i dneska.


 Je to dobrá vize. Když nic jiného, je pozoruhodná. Žádný průměr, žádný střední proud. Byla to doba pionýrů průmyslu. A vlastně i moderního zemědělství. Zvyšovala se produktivita, čili vejvar, a ne mzdy. 


Na ty si musíme napřed vydělat, jak vod šedý zóny salónních pravičáků devadesátek víme. Jinak tu budoucnost dětem prožereme. Ať si máknou taky, že jo, když sou tak chytrý. Děti se tehdy staraly o rodiče. Jo, dneska to jsou starý a opotřebovaný teroristi nadějný budoucnosti. Kategorie brzobezďák.

  Více sezónní provoz destilérek. Skvělé. Ve filmu Neuvěřitelná dobrodružství vojína Čonkina se říká, že jde jen o poměr. Cukr, hovna. A co chuť?  Pro to se nechlastá, chlastá se proto, aby se na vás zapomnělo. Jinej důvod nejni. 

  Jdeme do finiše, to znamená k tomu pálení ve více obdobích. Technicky to je asi možné, ovšem dneska by to asi neprošlo přes nejrůznější inspekce. A samotný burcující závěr, ten by dneska posloužil určitě taky. Schválně si načtěte obrázek, zase. 


  Bez dotací by to určitě nešlo. Někdy jde jenom o ně. Projekty, podnikatelský, na sucho, na mokro, na parlamentní hlasy, na nepěstování řepky, jako v hlavě dvacet dva. Raději zpátky k borůvkovému vínu.
  Docela bych to zase ochutnal. Teda, kocovina je z toho čůča prvoligová, až do asociálna. Funguje to. A rád bych viděl i ty lidi, co označujeme u nás za politiky, jak si připíjejí tím ciderem. Ten taky není totiž doopravdy špatný. Někdo to pít musí, tak proč ne voni. 

K zpracování článku byly použity materiály z věstníku Z říše vědy a práce z roku 1900.