Národní průmysl čůča

  Pořád jsou nějaké volby. Pořád jsou v řečech nějaká průmyslová odvětví, nebo moderně řečeno, projekty, které mají dosáhnout toho, že se bude něco vyrábět: lépe, radostněji, levněji, k domácím zdrojům šetrněji, nebo prostě se to bude vyrábět a basta. A pořád to lid krká, a nebo ne.

Aneb Bismarck a máta peprná

Narazil jsem na zhruba sto dvacet let starou myšlénku, jak podpořit zemědělce tuzemce, a utrácet domácí peníze za barákem. Fikaný. Teda, aspoň to ti borci tvrděj. A chcete-li to pobrat, bylo by fajn nahlížet do těch obrázků. Jestli u toho budete číst, a až do konce, tak jste zdolali náročnější rozsáhlejší text. To dneska dovedou tak tři procenta populace. Což je na červenou knihu místní civilizace. Víc procent fejsbůků má ňákou vejšku, což je zase na palici.

   Že to prospěje společnosti, městům, vesnicím, rodinám, a to znamená, že to dělaj pro děti. I kdyby byly bezvohledný jak bůčkař fundamentalista. Ona je trošku tady pořád nějaká volební kampaň, tak doufám, že to uplně nezapadne. Ty zaklínací nedotknutelna ulice. Je to zajímavé.

Podívejte se do minulosti, co se předkládalo masám, jak kampaň. Tak borůvková vína jsem už ochutnal, jelikož vykladači someliéři Pražákum říkají, že maj něco najít na jazyku na pozadí chutí, něco po lesním ovoci, po borůvkách a podobně. Tady by to byla stoprocentní  bombensichr borůvka, a o to lépe. Malá poznámka: Co se dává do borůvkových jogurtů těm dětem zaklínačů nechci za žádnou cenu vědět.

 

Prý vlivní lidé se poznají podle toho, že vlastní ve Francii vlastní restaurace. Cider, tak to jsem nečekal, že to je ve Francii taková pecka. Ale co, vím toho o Francii a jejich zvycích zhruba stejně jako Dis. jůtuber o trojčlence. To se ale může zlepšit.

  Ovšem, tohle je masáž, nařkout významného státníka nadevropského významu v kontextu historie té doby z etylismu, to je docela příkré. Leč známe to, když blbec neví co, tak o někom řekne -  že chlastá, a je to. A peckoidně. 

 

Využít to zároveň na argument na podporu domácího průmyslu, tomu se říká klobouk dolů. Třeba se toho někdo chytne. Povýšit náhražkovej toustovej chleba na páteř moravský kuchyně? To je prosím mistrovskej veletoč. Ale v minulosti se proměňovala voda ve víno, a dneska se systémem Copperfield proměňuje víno v prachy, a to jak známo zcela běžně. Na to musí bejt někdo bedna. To sedí, a katalyzátor dotací, to je alchymie.

 Hysop, angelika, kozatec. Někerý modely, co selský hřbeti pěstovali, ani neznám. Určitě domácí síly by domácí poptávku pokryly, to nepochybuju. Tehdy i dneska.

Trochu marketingu nasypat do omílačky kravin novinek na mimibazaru, a už to sviští po strništi. Pro hysop nebude kam plivnout. A slavný bájný Otakárek Hysopový se vrátí z vytržených listů čučebnic. Jenže, ono to pokračuje dál, co platilo tenkrát, je účinný i dneska.

 Je to dobrá vize. Když nic jiného, je pozoruhodná. Žádný průměr, žádný střední proud. Byla to doba pionýrů průmyslu. A vlastně i moderního zemědělství. Zvyšovala se produktivita, čili vejvar, a ne mzdy. 

Na ty si musíme napřed vydělat, jak vod šedý zóny salónních pravičáků devadesátek víme. Jinak tu budoucnost dětem prožereme. Ať si máknou taky, že jo, když sou tak chytrý. Děti se tehdy staraly o rodiče. Jo, dneska to jsou starý a opotřebovaný teroristi nadějný budoucnosti. Kategorie brzobezďák.

  Více sezónní provoz destilérek. Skvělé. Ve filmu Neuvěřitelná dobrodružství vojína Čonkina se říká, že jde jen o poměr. Cukr, hovna. A co chuť?  Pro to se nechlastá, chlastá se proto, aby se na vás zapomnělo. Jinej důvod nejni. 

  Jdeme do finiše, to znamená k tomu pálení ve více obdobích. Technicky to je asi možné, ovšem dneska by to asi neprošlo přes nejrůznější inspekce. A samotný burcující závěr, ten by dneska posloužil určitě taky. Schválně si načtěte obrázek, zase. 

  Bez dotací by to určitě nešlo. Někdy jde jenom o ně. Projekty, podnikatelský, na sucho, na mokro, na parlamentní hlasy, na nepěstování řepky, jako v hlavě dvacet dva. Raději zpátky k borůvkovému vínu.

  Docela bych to zase ochutnal. Teda, kocovina je z toho čůča prvoligová, až do asociálna. Funguje to. A rád bych viděl i ty lidi, co označujeme u nás za politiky, jak si připíjejí tím ciderem. Ten taky není totiž doopravdy špatný. Někdo to pít musí, tak proč ne voni. 

K zpracování článku byly použity materiály z věstníku Z říše vědy a práce z roku 1900.

Inspirativní dozvuky Moravského pole

 Dneska už hledači nevyhledávají příběhy. Hledají boží nestavení, který neexistuje, a ne pochopení, které nejde zgúglit. Nebo hledají detektor kovu, co bere jen zlato. Tak je vychovali, tak vidí život.


  V dějinách našich Přemyslovců, v kronikách, kde jsou zápisy o té době, se lze dočíst o jménu Záviš. Nemyslím tím pop knížete pornopunku, ale jde o jiného panáčka. Záviš z Falkenštejna. Nehodlám se  věnovat extrémnímu dějepisu, ani fušovat do historických věd všech kalibrů, což bych edukací moh.  Slyšte příběh o jedné cestě slovutného Záviše po cestách života. A pokladu.



  V přemyslovském období našich dějin, oslabovala krále vrchnost a církev. To platí furt. Cílem cvičení bylo vybírat daně, mít právo soudit a odsuzovat, a nabývat majetek. Stejně jako dneska.
  Osobně si můžete myslet cokoliv, leč v každý knihovně je popis naší minulosti debilů už za tisice let. Jiný to nebüde. Tak to je pořád dokola, máme tady krychlové  metry knih, záznamů, terrabajty úvah, spisů, které se zabývají tím jedním a tím samým. Majetek, výhody, vliv, moc. Proto lidi někam kandidují, co jiného.
  Kdekdo si svůj poklad a majetek střežil, leč občas ho musel ukrýt. Když se zdrhá, jde o život. Ne o prachy.
  Koukněte na Záviše, který stojí na jedné straně, a pány z Lichtenburka. Ti páni od někud, který neznáte, protože víte prd, ale máte názor, byli vládci dosud stojícího hradu na pomezí Čáslavské kotliny. S dohledem na řadu přemyslovských městských bašt, na dosah od Hradce Králové. Nebo králem Václavem II podporovaného kláštera v Opatovicích nad Labem.



Z jeho bašt a opevnění, z hradu Lichnice, je vidět i na Drobovice s tehdy ještě stojící a vlivnou komendou řádu Německých rytířů.  
  Mimochodem, ta komenda sloužila v těch dobách, podobně jako kláštery, jako banka. Poutník složil v jedné komendě hotovost, majetek, dostal podobně jako u templářů - nějaký artefakt, žeton, kódový předmět nebo listinu. Dostal hesla, a na jiné komendě si vyzvedl co mu náleželo. S poplatkem, samozřejmě, jak jinak.  Bez poplatku to je nesmysl. Za všechno se platí, to dá rozum, že.
  Tenhle výběžek Železných hor byl protkán cestami jak na východ, tak na západ, jak na jih, tak na sever. Klíčové místo východní části České země, pro cesty do markrabství Moravského, a dále třeba do Uher nebo ještě dále do Toskánska, kde byly tehdy zájmy naší země velmi silné. Chybou Záviše bylo, že se o bankovní služby tehdejší doby tak nějak zrovna  nezajímal.
   Doba neklidná, máme tady rok 1278. Přemysl Otakar II je zabit na Moravském poli, a Rudolf Habsburský, vítěz bitvy a války, je znovu pánem nad tehdejším Rakouskem.
   Vláda Přemyslovců nad jižním sousedem se pomalu rozpadá. Mapa Evropy už nevypadá pro nás tak sympaticky, jak to nejlepší z vás znají z atlasu dějin.

   Po padlém králi zbývá vdova Kunhuta, a syn Václav II. Ještě malý, který je po krátkém pobytu na Přemyslovském Bezdězu odveden do ciziny. Kronikáři píší, že strádá, a než se dostane zpátky domů, stojí to zemi mnoho peněz, ústupků, úsilí. Poručníkem je markrabě Ota. Čili král malý je rukojmím.  V roce 1281 byla cena za návrat krále od jeho poručníka z Branibor stanovena na obrovskou sumu, patnáct tisíc hřiven stříbra. Čili vydírání, a únos. Jedna hřivna, tak nějak teoreticky něco přes čtvrt kila. Nespoléhejte na to, neboť se kradlo odjakživa.




  V Dalimilově kronice jsou náznaky, že smrt Přemysla Otakara II je výsledkem spiknutí šlechty. Těžká obvinění padají na Milotu z Dědic, na rod Vítkovců se znakem pětilisté růže, a i na Záviše, zvaného z Falkenštejna.
  Už to je dobrý drama, že. Ale hledači dneška to neznají, základní školo dokončí i obsluha ovladače televize.
  Skoro dvacet let se země Česká potácí ve válce mezi rody, šlechtici, a královna Kunhuta, která s Sedleckém klášteře přijala ochranu Rudolfa Habsburského, na správu nestačí, na sváry nestačí. Sledujete ještě děj, nebo už je to na váš mozeček moc? Mimochodem, Rudolfovo vojsko pobývalo na východě Čech, a zejména na Čáslavsku, docela dlohou dobu. Jen tak pro info.

   Záviš se ale po návratu mladého krále dostává znovu na světlo. Pomalu si buduje moc hlavního rádce. Hromadí majetky, přívržence. Byl to asi charismatický chlap, neboť po celé řadě zajímavých žen oslnil i vdovu po králi. Těžko říct, jestli je velký péro je záruka evolučního potenciálu.  To jsou paradoxy, středověk je podobný dnešku, a jeden nikdy neví, do čeho se přimotá.
  Posuneme se trochu časem. Máme tady konec třináctého století, máme tady novou měnu. Tehdy něco jako euro, ty snahy jsou tu stovky let. Ale blbové neznalí pořvávají na fejsbucích doby už od tenkrát. Pražský groš, nahrazuje brakteáty, už nevalné kvality. Brakteáty, tehdejší koruna, byly kurevsky inflační. Razil je v podstatě skoro každý, kdo měl čím - na každém okrese.
  Václav sjednotil mincování do Kutné Hory, a na jejich dolech a bohatství postavil obnovenou snahu k výbojům na sever. Tím míním. že spoluvládl v tříšti zemí dnešního Polska. S podporou řádu Německých rytířů, o těch jsem se už zmínil, o bankéřích, počítá v plánech s Litvou a východním Pobaltím. Dobrej rozsah, né?

  Je králem Uherským, má v držení Svatoštěpánskou korunu. Čili Maďary, to jsou i Slováci, a další Rumuny.  Snaží se z Vratislavi získat zpátky ztracené Kladsko, míří i k znovu ovládnutí Chebska, ve hře je i císařská koruna. To má koule! A diplomacie s papežským římským úřadem, čili kurií, běží na plné obrátky. Města jsou centry obchodu, a stezky jsou pod kontrolou tu někdy králových správců. To znamená šlechty. Tak co máme s tím Závišem?
  Vdova po králi Přemyslu Otakaru druhém, Kunhuty, byla mladá. Rodem z Uher, a prý vášnivá. Tak super, že jo. Záviše přijala na svém panství na Opavsku, kde se stal purkrabím na jejím Hradci u Opavy. A jak to tak bývá, stali se z nich milenci. No kdyby jen to, Kunhuta Závišovi později porodí potomka, syna Jana. Jenže její další syn, král Václav II, potřebuje mámu, a tak se také stane. Podle významného historika Josefa Žemličky to prý bylo hodně drsné i na tehdejší společnost, milenec matky krále je na stejném dvoře jako mladý král, kterému vévodí ten samý milenec jeho matky, který svým přístupem nejspíš zahubil jeho otce, nebo k tomu alespoň přispěl. Stíháte zápletku? Tohle neni blog o šminkách.
  Svět se točí dál. Záviš v počátcích kralování Václava II ovlivňuje tuzemskou politiku víc, než je asi možné snést, až to nakonec začne vadit i soupeři otce Václava II, vítězovi nad Přemyslem Otakarem II, Rudolfu Habsburskému.
   Ten po Závišovi, jak se říká, začne jít jako slepice po flusu, a pomalu ale jistě mu řečeno po součastensku, namydlí schody. Máme tady několik svatebních hostin. Václav II si bere Habsburkovu dceru Gutu, v Chebu, jak jinak, Cheb je hodně důležité místo i pro budoucnost která příjde. Překvapivě je Cheb spojitelný o tři století později s významem Valdštejnů, a také Trčků. Poslední mužský Trčka zde zahyne, a Trčkové, Ti přeci vlastnili o něco později než za vlády Václava II i Lichnici, slovutný hrad Lichtenburg. (Historické odborníky nechci uvádět v hysterický úžas, ale je to blog, zábava.)
   Záviš si zase bere za ženu vdovu po králi Přemyslovi Otakorovi II Kunhutu. Čili legalizace prznění. něco jako povolební koalice dneška. Kolo se točí, Václav II má jako léno zase zpátky Čechy, i Moravu, a společně se Závišem. To je pecka, skutečně společně. Táhne do markrabství Moravského udělat konec místním loupežníkům a zlodějnám, čili vyřídit typický moravský separatisty. Obléhá a dobývá hrady vzpurných šlechticů. A Kunhuta umírá. Rychle a překvapivě.
  Záviš spřádá plány s rakouským vévodou Albrechtem, svým bratrancem, na znovuvládnutí části Rakous. Docela mazec, na středověkou dobu, že.
  Záviš byl asi skutečně velký člověk, ať se na naší historii podepsal jakkoliv. Nechtěl už za ženu žádnou prostou šlechtičnu z okolních rodů, ale chtěl zase krev královskou. Pán byl znalec. Požádal krále Ladislava IV. Uherského, to je asi i jůtuberu jasný, aby mu dal za ženu jeho sestru Alžbětu.
  Ta byla ovšem jeptiškou v arpádovském kláštěře u Budína. (Arpádovce si nastudujte, pokud to nevíte, čemu bych se nedivil.) Což tedy neznamenalo nic, jeptiška sem, a jeptiška tam. Celibát u kněží se teprve postupně tou dobou zaváděl, a jako novinka se dosud neprosadil úplně. Víme jen o przničích. Normální kostelní prcíří se v radiolokačním stínu bulváru ani v dnešní době neobjevují.

  Vždyť tehdejší středověké osídlení plynule navazovalo na ranná období,  kdy se nové stavělo na starých základech Slovanského osídlení, a to doslova. Tedy na době, která byla pěkne sado maso. A vypněte to na povel, až zhasnu, tak se prznit už nebude. Stejný jak dneska.Volební žvást.
  Dáma měla prý docela zřejmé milostné zkušenosti s různými tehdejšími celebritami, třeba podle Josefa Žemličky se Štěpánem Urošem Srbským. Holt jinej gang, tehdy ta šlechta. Ale dobrý.




  A jsme u pointy našeho příběhu. Neklidná doba, kradlo se, šlechta i králové potírali loupežníky, i z řad šlechty. Určitě se zakopávalo jako o život. Pokud jde o info hledačům. A pro archeology to je taky bez nálezovejch okolností, skovka sem tam někde u cesty. Pokud tam teda někdo nenechal vizitku. Záviš si přisvojil titul vévody opavského, po své zesnulé ženě Kunhutě, když už tam teda dělal správce, a vydal se s průvodem na uherský dvůr pro upgrade, pro novou ženu. Píše se, že bohatě obtížené vozy byly plné drahých oděvů, klenotů, zdobeného náčiní a nářadí do domu, cenností z pokladu Přemysla Otakara II.

   Tak to platilo až do chvíle, kdy byl konvoj v roce 1287 zastaven a vykraden na úpatí Železných hor. Beze stopy to zmizelo. Hledejte. A jsme doma. Útok a loupež provedl pan Heiman z Lichtenburka. Hlídač tý cesty, zakázka od státu, čili soukromník. Záviš se svojí ochrankou vyvázl a ujel do kláštera v Opatovicích nad Labem. Možná se pak pomodlil v kostele svatého Vavřince, ten stojí dodnes, možná čerpal klid při procházce podél soustavy akvaduktů, které zde byly tou dobou už vybudované z dob hradištních, a jsou v krajině stále patrné. Pěkný příběh. Tak hledejte.



  Jenže to bylo bylo doslova blbý. Teď to utnout. To není konec příběhu.  
  Záviš je nakonec, ještě později, zajat, a používán jako rukojmí při dobývání jihočeských hradů Vítkovců. Ti se králi protivili těžce, plenili jeho majetek, města, kláštery. Problém ale byl hlavně v tom, že tím kazili obchod. Kšeft je kšeft. Král zavelel - a šlo se na ně. Možná to je návod pro demonstrátory na náměstích, ale pochybuju, že na to maj stádisti schopnosti.

  Argumentace jasná: Vzdejte se, nebo strýčkovi uřízneme palici. A na strýčka Záviše klečícího před hradbami obránci dobře vidí. Tak se stal Záviš dokonce jakousi zbraní, a to platilo až do dobývání Hluboké. Tam to přestalo fungovat. Na Hluboký si řekli: Serem na strejdu, stejně to je kokot. A tak byl Záviš sťat.
  Podle pověstí prý ale ne mečem, ale stejně jako cizoložníci v té době, přiostřeným prknem. Asi nějaké středověká symbolika, poselství pro Záviše, a to hodně osobní vzkaz, možná dokonce od Přemysla Otakara II, za manželku, a nebo snad dokonce od krále Václava II, za maminku. To se stalo v roce 1290. Osobně si myslím, prkno nebo meč, to už je šumák, když se hlava valí dlažbě. Podle mě se nemuseli s prknem namáhat, s mečem to je menší rána. A jde o klouby, že jo, proto ten meč vymysleli. Za prkno musel bejt přípatek.
   Mimochodem, Lichnice, kolem které se příběh tak trochu jako symbolu úsilí šlechty té doby ovíjí, tak ta se stala hradem královským až o více než půl století později, za Lucemburků, za krále Jana. Před tím šla z ruky do ruky, tu jako zástava, tam zase jako konfiskát za lapkovství, nebo naopak jako odměna za chystání zlodějů. Byla takovej privatizační projekt svýho času. To už jsme ale Přemyslovce na trůnu neměli, a Záviš byl dávno v prachu.


Zdroje: Josef Žemlička - Století posledních Přemyslovců, Wikipedie, web Středověk, archiv autora

Pravděpodobnost nálezu MT mincí

08.11.2014 10:25

Nad nimi bych neohrnoval nos

Obyčejné měďáky. Zase Maruška. Zase jenom ty desítky Marie Terezie. Obyčejný stříbrňáky. No co to je? Takové ofrňené frackovské komentáře k některým nálezům mě utkvěly v paměti. Byly vztaženy k mincím od Marie Terezie až po její následníky. Tak jistě, každý si může říkat co chce, to je výklad jedné strany svobody slova. Nelíbí se mi to opovrhování takovými nálezy. Neboť statistika věda je, a ta mi říká, že zase nebylo moc šancí tyto dnešní nálezy tehdy ztratit. Chyběli lidi.

 Počty obyvatel v Mariotereziánském období na našem území nic moc. To bych o tom řekl já. Není to zase tak dávno, že. Osobně si myslím, neboť mám průkazku do knihovny, za pár korun vždycky na půl roku, a tam se člověk dozví leccos. Třeba že jsme se za tu dobu, co existují psané záznamy, nikam moc myšlenkově a obsahem denních starostí neposunuli. Mrknu-li se na statistiku podle stavu, profesí, trkne mě to nizoučké množství úředníků. A taky to vypadá, že ne každý, kdo žil ve městě, byl považován za měšťana, a ne každý kdo uměl zbastlit trubku ke kamnum nebo opravit balkon tak, že do něj zase teče byl, řemeslník. Čili živnostník. Něco na tom bylo. A koukám, že sluha byl taky někdo. Určitě proto, že musel být hodně, ale hodně věrohodný až diplomaticky věrný. Vždyť viděl do kuchyně domácnosti, jak to doopravdy je.

 Pozoruhodný je odhad vývoje. Považte, čerpám z článku publikovaném zhruba před sto deseti lety, a odhad že v Čechách, míněno tehdejší České království, to znamená včetně Morav, je poměrně přesný. Odhadli, že se budem blížit k dvanácti milionům. Což plus mínus nějaké to procento vyšlo. Přesto, když se na to ještě jednou podívám, tak kolem roku 1750 nebylo zase tak moc lidí, co nějaké peníze doopravdy měli, a mohli si tudíž ten měďák doopravdy dovolit jen tak mýrnix týrnix ztratit.

Jirka Vavřina - DETEKTOR CENTRÁLA

 V črtě z historie byly použity údaje z časopisu Z říše vědy a práce z roku 1901.
Další poznámky a črty k historii, archeologii, numismatice a zajímavosti zaměřeneé na detektor kovu najdete na rozcestníku zde. Lehce se k nim doklikáte. Jako když si vybíráte v knihovně.

Ag a Au hodinky - šance na nález

10.10.2014 11:30

Kapesní hodinky a kolik jich bylo

 Najít onu vytouženou sklenici. Plechovku. Hrneček. Krabičku. Kde by vedle nějakých mincí, hurá hurá, byly i hodinky. Nejlépe z nějakého lepšího materiálu. To je nejspíš přání mnoha hledačů s detektory kovu. Prostě, něco, co si někdo schoval, a nějak si to už nevyzvedl. Jak je to s hodinkami, bylo jich vůbec dost na to, aby byla šance nějaké starší nalézt?

 ... a další miliony byly hodinek obyčejných, tedy nezlatých, nestříbrných. Našel jsme nějaká data o švýcarském exportu z let 1885 až 1898. Byly jich jak to vypadá opravhu miliony. Desítky milionů.To nemluvím o místních výrobcích hodinek, vždycky to někdo zkouší, vyrábět také dobře prodejný artikl. Do nich patřily právě ty holé strojky.Takže hodinek by měly být teoreticky mraky.

  Z dnešního pohledu snese srovnání statistika poklesu průměrné ceny kapesních hodinek. Je to jako s některými konzumními přístroji. Cena s postupující konkurencí klesala. To platí dneska o většině komerčního masového zboží, platí to určitě pro domácí elektroniku. Ale tu nehledáme. Cenné byly hodinky ze stříbra a zlata, a mnoho jich skončilo později v těžkých dobách u zlatníků a zastavárnách. K čemu je člověku čas, když je doma hlad.



 K pravděpodobnosti výskytu cennějších kapesních hodinek by mohlo přispět, jak klesala cena drahých kovů. Pokles ceny stříbra v Rakousku-Uhersku je pozoruhodný, leč, moderní průmyslový věk to s sebou nese. Vypadá to, že to je tak půl napůl, říct jestli je šance najít ukryté hodinky velká nebo malá. Spíše bych sázel na půdovky, a počet půd nebude nevyčerpatelný, to je jasné.

  Takže, když někdo ukryl hodinky, měl pro to dobrý důvod. Proto považuju tyhle sto a více let staré strojky, v jakémkoliv stavu, za velmi dobrý nález. Určitě je za ním silný lidská příběh. Neodbýval bych to laciným a lehkomyslným gratulka palec něco málo na pokuk. Ten život, lidi a jejich osud, ten v takovém nálezu nechal silnou stopu, a zaslouží respekt.

Jirka Vavřina - DETEKTOR CENTRÁLA
Zpracováno z výtahu ze statistiky Rakouska-Uherska z časopisu Z říše vědy a práce ročník 1900, dále s přihlídnutím k wikipedii a z vlastního archivu. Další črty a články můžete nalézt v našich webech zaměřených na souvislosti s hledáním s detektory kovu zde:

Více zde: https://www.detektory-vychodni-cechy.eu/blog/

Pravděpodobnost nálezu MT mincí

08.11.2014 10:25

Nad nimi bych neohrnoval nos

Obyčejné měďáky. Zase Maruška. Zase jenom ty desítky Marie Terezie. Obyčejný stříbrňáky. No co to je? Takové ofrňené frackovské komentáře k některým nálezům mě utkvěly v paměti. Byly vztaženy k mincím od Marie Terezie až po její následníky. Tak jistě, každý si může říkat co chce, to je výklad jedné strany svobody slova. Nelíbí se mi to opovrhování takovými nálezy. Neboť statistika věda je, a ta mi říká, že zase nebylo moc šancí tyto dnešní nálezy tehdy ztratit. Chyběli lidi.

 Počty obyvatel v Mariotereziánském období na našem území nic moc. To bych o tom řekl já. Není to zase tak dávno, že. Osobně si myslím, neboť mám průkazku do knihovny, za pár korun vždycky na půl roku, a tam se člověk dozví leccos. Třeba že jsme se za tu dobu, co existují psané záznamy, nikam moc myšlenkově a obsahem denních starostí neposunuli. Mrknu-li se na statistiku podle stavu, profesí, trkne mě to nizoučké množství úředníků. A taky to vypadá, že ne každý, kdo žil ve městě, byl považován za měšťana, a ne každý kdo uměl zbastlit trubku ke kamnum nebo opravit balkon tak, že do něj zase teče byl, řemeslník. Čili živnostník. Něco na tom bylo. A koukám, že sluha byl taky někdo. Určitě proto, že musel být hodně, ale hodně věrohodný až diplomaticky věrný. Vždyť viděl do kuchyně domácnosti, jak to doopravdy je.

 Pozoruhodný je odhad vývoje. Považte, čerpám z článku publikovaném zhruba před sto deseti lety, a odhad že v Čechách, míněno tehdejší České království, to znamená včetně Morav, je poměrně přesný. Odhadli, že se budem blížit k dvanácti milionům. Což plus mínus nějaké to procento vyšlo. Přesto, když se na to ještě jednou podívám, tak kolem roku 1750 nebylo zase tak moc lidí, co nějaké peníze doopravdy měli, a mohli si tudíž ten měďák doopravdy dovolit jen tak mýrnix týrnix ztratit.

Jirka Vavřina - DETEKTOR CENTRÁLA

 V črtě z historie byly použity údaje z časopisu Z říše vědy a práce z roku 1901.
Další poznámky a črty k historii, archeologii, numismatice a zajímavosti zaměřeneé na detektor kovu najdete na rozcestníku zde. Lehce se k nim doklikáte. Jako když si vybíráte v knihovně.

Ag a Au hodinky - šance na nález

10.10.2014 11:30

Kapesní hodinky a kolik jich bylo

 Najít onu vytouženou sklenici. Plechovku. Hrneček. Krabičku. Kde by vedle nějakých mincí, hurá hurá, byly i hodinky. Nejlépe z nějakého lepšího materiálu. To je nejspíš přání mnoha hledačů s detektory kovu. Prostě, něco, co si někdo schoval, a nějak si to už nevyzvedl. Jak je to s hodinkami, bylo jich vůbec dost na to, aby byla šance nějaké starší nalézt?

 ... a další miliony byly hodinek obyčejných, tedy nezlatých, nestříbrných. Našel jsme nějaká data o švýcarském exportu z let 1885 až 1898. Byly jich jak to vypadá opravhu miliony. Desítky milionů.To nemluvím o místních výrobcích hodinek, vždycky to někdo zkouší, vyrábět také dobře prodejný artikl. Do nich patřily právě ty holé strojky.Takže hodinek by měly být teoreticky mraky.

  Z dnešního pohledu snese srovnání statistika poklesu průměrné ceny kapesních hodinek. Je to jako s některými konzumními přístroji. Cena s postupující konkurencí klesala. To platí dneska o většině komerčního masového zboží, platí to určitě pro domácí elektroniku. Ale tu nehledáme. Cenné byly hodinky ze stříbra a zlata, a mnoho jich skončilo později v těžkých dobách u zlatníků a zastavárnách. K čemu je člověku čas, když je doma hlad.



 K pravděpodobnosti výskytu cennějších kapesních hodinek by mohlo přispět, jak klesala cena drahých kovů. Pokles ceny stříbra v Rakousku-Uhersku je pozoruhodný, leč, moderní průmyslový věk to s sebou nese. Vypadá to, že to je tak půl napůl, říct jestli je šance najít ukryté hodinky velká nebo malá. Spíše bych sázel na půdovky, a počet půd nebude nevyčerpatelný, to je jasné.

  Takže, když někdo ukryl hodinky, měl pro to dobrý důvod. Proto považuju tyhle sto a více let staré strojky, v jakémkoliv stavu, za velmi dobrý nález. Určitě je za ním silný lidská příběh. Neodbýval bych to laciným a lehkomyslným gratulka palec něco málo na pokuk. Ten život, lidi a jejich osud, ten v takovém nálezu nechal silnou stopu, a zaslouží respekt.

Jirka Vavřina - DETEKTOR CENTRÁLA
Zpracováno z výtahu ze statistiky Rakouska-Uherska z časopisu Z říše vědy a práce ročník 1900, dále s přihlídnutím k wikipedii a z vlastního archivu. Další črty a články můžete nalézt v našich webech zaměřených na souvislosti s hledáním s detektory kovu zde:

Více zde: https://www.detektory-vychodni-cechy.eu/blog/

Pravděpodobnost nálezu MT mincí

08.11.2014 10:25

Nad nimi bych neohrnoval nos

Obyčejné měďáky. Zase Maruška. Zase jenom ty desítky Marie Terezie. Obyčejný stříbrňáky. No co to je? Takové ofrňené frackovské komentáře k některým nálezům mě utkvěly v paměti. Byly vztaženy k mincím od Marie Terezie až po její následníky. Tak jistě, každý si může říkat co chce, to je výklad jedné strany svobody slova. Nelíbí se mi to opovrhování takovými nálezy. Neboť statistika věda je, a ta mi říká, že zase nebylo moc šancí tyto dnešní nálezy tehdy ztratit. Chyběli lidi.

 Počty obyvatel v Mariotereziánském období na našem území nic moc. To bych o tom řekl já. Není to zase tak dávno, že. Osobně si myslím, neboť mám průkazku do knihovny, za pár korun vždycky na půl roku, a tam se člověk dozví leccos. Třeba že jsme se za tu dobu, co existují psané záznamy, nikam moc myšlenkově a obsahem denních starostí neposunuli. Mrknu-li se na statistiku podle stavu, profesí, trkne mě to nizoučké množství úředníků. A taky to vypadá, že ne každý, kdo žil ve městě, byl považován za měšťana, a ne každý kdo uměl zbastlit trubku ke kamnum nebo opravit balkon tak, že do něj zase teče byl, řemeslník. Čili živnostník. Něco na tom bylo. A koukám, že sluha byl taky někdo. Určitě proto, že musel být hodně, ale hodně věrohodný až diplomaticky věrný. Vždyť viděl do kuchyně domácnosti, jak to doopravdy je.

 Pozoruhodný je odhad vývoje. Považte, čerpám z článku publikovaném zhruba před sto deseti lety, a odhad že v Čechách, míněno tehdejší České království, to znamená včetně Morav, je poměrně přesný. Odhadli, že se budem blížit k dvanácti milionům. Což plus mínus nějaké to procento vyšlo. Přesto, když se na to ještě jednou podívám, tak kolem roku 1750 nebylo zase tak moc lidí, co nějaké peníze doopravdy měli, a mohli si tudíž ten měďák doopravdy dovolit jen tak mýrnix týrnix ztratit.

Jirka Vavřina - DETEKTOR CENTRÁLA

 V črtě z historie byly použity údaje z časopisu Z říše vědy a práce z roku 1901.
Další poznámky a črty k historii, archeologii, numismatice a zajímavosti zaměřeneé na detektor kovu najdete na rozcestníku zde. Lehce se k nim doklikáte. Jako když si vybíráte v knihovně.

Ag a Au hodinky - šance na nález

10.10.2014 11:30

Kapesní hodinky a kolik jich bylo

 Najít onu vytouženou sklenici. Plechovku. Hrneček. Krabičku. Kde by vedle nějakých mincí, hurá hurá, byly i hodinky. Nejlépe z nějakého lepšího materiálu. To je nejspíš přání mnoha hledačů s detektory kovu. Prostě, něco, co si někdo schoval, a nějak si to už nevyzvedl. Jak je to s hodinkami, bylo jich vůbec dost na to, aby byla šance nějaké starší nalézt?

 ... a další miliony byly hodinek obyčejných, tedy nezlatých, nestříbrných. Našel jsme nějaká data o švýcarském exportu z let 1885 až 1898. Byly jich jak to vypadá opravhu miliony. Desítky milionů.To nemluvím o místních výrobcích hodinek, vždycky to někdo zkouší, vyrábět také dobře prodejný artikl. Do nich patřily právě ty holé strojky.Takže hodinek by měly být teoreticky mraky.

  Z dnešního pohledu snese srovnání statistika poklesu průměrné ceny kapesních hodinek. Je to jako s některými konzumními přístroji. Cena s postupující konkurencí klesala. To platí dneska o většině komerčního masového zboží, platí to určitě pro domácí elektroniku. Ale tu nehledáme. Cenné byly hodinky ze stříbra a zlata, a mnoho jich skončilo později v těžkých dobách u zlatníků a zastavárnách. K čemu je člověku čas, když je doma hlad.



 K pravděpodobnosti výskytu cennějších kapesních hodinek by mohlo přispět, jak klesala cena drahých kovů. Pokles ceny stříbra v Rakousku-Uhersku je pozoruhodný, leč, moderní průmyslový věk to s sebou nese. Vypadá to, že to je tak půl napůl, říct jestli je šance najít ukryté hodinky velká nebo malá. Spíše bych sázel na půdovky, a počet půd nebude nevyčerpatelný, to je jasné.

  Takže, když někdo ukryl hodinky, měl pro to dobrý důvod. Proto považuju tyhle sto a více let staré strojky, v jakémkoliv stavu, za velmi dobrý nález. Určitě je za ním silný lidská příběh. Neodbýval bych to laciným a lehkomyslným gratulka palec něco málo na pokuk. Ten život, lidi a jejich osud, ten v takovém nálezu nechal silnou stopu, a zaslouží respekt.

Jirka Vavřina - DETEKTOR CENTRÁLA
Zpracováno z výtahu ze statistiky Rakouska-Uherska z časopisu Z říše vědy a práce ročník 1900, dále s přihlídnutím k wikipedii a z vlastního archivu. Další črty a články můžete nalézt v našich webech zaměřených na souvislosti s hledáním s detektory kovu zde:

Více zde: https://www.detektory-vychodni-cechy.eu/blog/