Prohledat tento blog

čtvrtek 31. března 2022

Remix na druhou

 

    Než dám ruku do ohně na klávesnici, sbírám síly to vůbec udělat. To samý u mě platí též v muzice. Než něco zahraju, a nahraju, dlouho se sbírám, než nástroj zvednu, a udeřím. Používat velmi dobré věci se mi, vzhledem k tomu respektu z práce, jež prožívám, příčí. Nemíním, že bych s nimi dosáhl lepšího výsledku než s tím, co mám. A ani to nezaručuje, že dosáhnu vůbec něčeho, byť vyzbrojen vůlí jak hovado. Prostě rozhodnutím a úsilím rozhodně projevit vůli narazím na mez, co mi s čím jde, a co už ne.  Tenhle způsob práce je holt pomalej, než se jeden k něčemu dobere. Proč? No, pitomci maj originální obraný schéma, a to: To je dobrá otázka.

Lucius Annaeus Seneca ve spisku O duševním klidu v části, která se zabývá tím, co nás může přimět k omezení činnosti, praví, že: Především je třeba odhadnout sebe samého, protože většinou přeceňujeme své schopnosti. Potud to je asi v pořádku, že hledám ten soulad mezi možnostma a nástrojema, ať si pod tím představíte cokoliv. 

 
Tak sem se v rámci rehabilitace po zdravotním průseru a nějakejch recidivách dobral k tomu, že to prostě k žití potřebuju, některý jevy a věci. Svobodu, informace; a taky ňáký kytary (viz obr.) V podstatě se jedná o voříšky z ulice, deprivanty. Je to, slušně řečeno, jedna a ta samá kytara, jeden a ten samej projev, jeden a ten samej neklasickej zvuk, co ani náhodou nenapodobuje vzor. Je plnej drzosti a špíny:  Jedna a ta samá mizerná pověst provázená úšklebky. Takovej remix původního materiálu to je, nikoliv napodobenina, ale tvůrčí počin. Prostě něco, co se nechá napasovat do škatulky Pirátskej přístup. Něco, co poplivou konzervativní mikrodetailisti a voceněj hráči s nastavenou touhou po osobitosti a svobodě. To popisuje výše zmíněný Seneca. Dí, že: V první řadě budeme musit zkoumat sami sebe, potom úkoly, které vezmeme na sebe, a pak lidi, kvůli nimž nebo s nimiž je budeme plnit. Ta poslední část souvětí se týká těch mejch kytar. Čili jsem je zkoumal, a seznal, že s nimi můžu.)

Já se neubráním tomu, co Seneca dodává k lidem, rozvíjeje svůj text. Vzhledem k mý omezenosti, zdravotnímu handicapu schopností, který mě už doživotně limituje (expresivní afázie a MDP) - co do práce s lidma a také pro lidi - to musím ňák doklepat takřka sám, tedy spíš off line, studiově. Všechno. A antik praví: V každém případě je nutný pečlivý výběr mezi lidmi, s nimiž přijdeme do styku, zda si to zaslouží, abychom jim věnovali část svého života. To - zda si to zaslouží -  to je prima obrat. Kdo si zaslouží, abych s ním přicházel do styku? A jak se k tomu postavit, když někdo využije situace, že tohle ode mě čet, na sockách (jsem v klidu, nevěřím, že si to někdo čte, tenhle blog), a začne mě prudit konverzací: Jak teda, ty chytrej, zasloužím si, abys se mnou přicházel do styku? Že bys se mnou ztrácel čas, část tvýho života, hajzle?

Co k tomu říct? Nic? Něco? Něco jinýho? Skoro na chlup podobný téma zpracovává Jan Zábrana ve svém výboru s deníků Celý život. V části věnované roku 1966 je text Příspěvek do ankety Tvorba jako míra humanismu. A ta pasáž, která se nás týká, zní takhle: Stará devíza říká, že čertovi se nemá podávat prst, že na otázky jistého druhu člověk nemá odpovídat, že z preventivních důvodů nemá dovolit jistým lidem, aby mu formulovali otázky, na něž je ochoten odpovídat. Je krutopřísnej, že jo. Tak podle toho jsem si ty kytarový outsiderky vybral, a opustil starost o řadu dalších, no popravdě, davy líp hodnocených kousků, pěknějších, a hodnotnějších. Ztrácel jsem s těma navoněnejma květinkama čas. Ale Zábrana naráží v Příspěvku do ankety rozhodně spíš na otázky existence člověka jako společenské bytosti, než na kytary, to chápu. Už zase ty věci remixuju, že. Pirátím je od nadhledu původního nadhledu do novýho nadhledu, do příběhu, do imaginace, promýšlím je, vytahuju z krabice. To je totiž určitej bod zlomu, obmýšlet věci kolem dokola, hledat radost ze svobody, z práce bez návodu, bez předem danejch správnejch řešení.

Závěr odstavce asi zasluhuje víc, než aby to byl závěr textu, tak remix znova. Remix na druhou. Načrtl jsem výše dvakrát odkaz na Pirátství. Co to může znamenat? Něco, co jeví znaky Swarmwise od Ricka Falkvinge? Nebo cokoliv, co je out of box invenčně liberální, a prohlásí se za Pirátské? Nebo se jenom za to či ono prohlásí, a hlavní boj svádí o interpretaci toho sv. prohlášení k davu? Jak moc musí být Pirátství svobodomyslné, či vymezující se k mainstreamu? Musí mít takové Pirátství pevnou organizační strukturu alá výkonnostní organizace? Má být vnitřně pružné nebo přepokynované do nepříčetna? Má oplývat dobrými úmysly vnitřních návodů, které vymezují, jak co dělat dobře? A kdo dělá jinak, není Pirát? Má třeba taky říkat, jak společensky udržitelně je hrát na kytaru? Smí se z vnitřního přesvědčení nebo plezíru hejtovat co se masově odhlasuje? Co myslíte, trefil sem se aspoň do nějakého core vhledu do pirátského světa?

Pirátství je tedy nejspíš plně společenský jev, plný odkazů na body zlomu v oblasti historie, sociologie, a čehokoliv, co se kdy kde stalo. Pro tuto část textu o recyklaci starejch blbejch kytar a jejch vlivu na svět jsem si vybral studijní oporu, knihu autorů Rodolphe Durand a Jean-Phillipe Vergne, ta se jmenuje The Pirate Organisation, což není nutno překládat. Když si myslíte, že jo, a dočetli jste až sem, tak je něco špatně, nebo hodně dobře. Dobrá otázka tedy zní, bylo by Pirátství, když by nebylo nic jiného, bylo by na světě samo? Nebylo by, jeho podmínka bytí se opírá o existenci kapitalismu. A současně státu.

Říct o Pirátství a Pirátech, že jsou v podstatě komplement kapitalismu, to je pro ty čisté z nejčistších asi těžko stravitelné, a já sem pro ně v tuhle chvíli transparentně asi na pěst do rypáku. Pirátství je tedy symbiont. Tečka, volové. Tečka do tváře kapitalismu. Hned na prvních stránkách The Pirate Organisation se píše: Stejně jako Pirátství (tak já používám tohle neshodný velký P, a ústav jazykozpytu by měl na to, co je contemporary úzus, reagovat), to nejsou osamocení hrdinové. Chápete to? Nevybrali si nejlepší zbraně. Přímočarost jednotlivce. Dělají s tím, co je jím osobně vlastní, ne schéma, ale charakter, a ten se nedá nabrýfovat nějakou strategií. Nejčastěji se organizují do skupin, které někdy dosahují impozantního počtu členů. Tak já vim, že cirka tisíc plus mínus pár set je tady Pirátská maximálka. No a co tohle: Tyto skupiny si budují vlastní cíle, vytvářejí aliance s vnějšími, nePirátskými skupinami, vyjednávají s nepřáteli, a bez bázně se zapojují do konfliktů – podle toho, co aktuálně je v zájmu Pirátské organizace.

Cejtíte tu sílu? Tak asi takhle chtějí získat většinový voliče, co chtěj kombíka, dvé děti, a hypotéku. Jestli Pirátství koresponduje s většinovým volebním stylem, tak je to divný Pirátství.  Pokud se tak chtějí prezentovat.  Je to domestikovanej, přijatelnej životní styl, co signalizuje chátrání Pirátství. Všímáte si, že vyjednávají s nepřáteli? Ach, to je hodně sebevědomý, že to netajej. Já to beru jako férovku, a nemělo by se na to zapomínat, nesvazovat se. Holt, transparence versus prasečí brzda pragmatismu. Utilitarismus je praktika kapitalismu.

No dobře, jenže matka symbionta, kapitalismus, si dělá to, co dělá nejlíp. Ale kapitalisticky, tedy jednorozměrně. Co se vyplatí, co neztrácí v budoucnu na ceně. Co se zdá davu dobrý, tedy to bude mít trh. Proto se nebojim říct, že mý zapráskaný podřadný kytary maj větší význam než přešlechtěný šunky a jejich marketing, V dlouhym období si kapitalismus vybírá lehký cíle pro svůj růst, a to win-win potešení vydává za vítězství trvale udržitelnýho rozvoje. Prostě navrhuje jednoduchý, jasný a srozumitelný řešení na problémy, na který si někdo významně stěžuje. Teď. Na zbytek hází bob. A Piráti podporujou jevy, který jsou body zlomu dějin kapitalismu. Hudební průmysl nakoplo Pirátství DJ na moři, mimo teritoriální vody území posluchačů. (Proto je každý Pirát vysílač, to není o autocenzuře podřazený ofiko zájmům organizace.) To obor průmyslový hudby fakt nakoplo, ta čerstvost. A jak pěkně ta tehdejší symbióza teď vydělává na autorských právech. To samý kyberpiráti sdílení a labpiráti technologických postupů. To první otevřelo otevřený software zdarma, čemuž se státy bráněj, protože jim to vyhovuje za to platit.  A to druhý je, že příroda nejde patentovat. A sdílet se má vědecký poznání bezplatně. Jako to sem skrz mě sdílí ten Sokrates. No a co ten stát?

To je montáž toho kapitalismu. Lidé od Pirátů operují slovem externalita. Nepochybně. Pirátství má v hledáčku externality. Jenže. Maj v Pirateconech ánung, co s tim dělat - než že to akorát nasvítěj? Nejlíp mediálně. (A pak to potichu vyhnije, a to, co se udělalo, nikdo neocení, protože to převrství novej politickej projekt, novej Piratecon.) Maj vytrvalý typy, co roztočej nenápadně setrvačník, krerej je důležitej na přerod osvícených řešení ve změnu, skutečnou změnu? Myslím ty antisystémový zabijáky. Taková práce není pro kariéristy, ale pro aktivisty, co je baví táhnout partu, sdílet vášeň pro věc, ne ji velet. Je snadný najít hlasitý aktivisty, co milují kapitalismus, nebo Pirátství. Pirátství není součást tohohle vyvažování. Toho věčnýho dilematu směny, něco za něco. Co myslíte, nemýlí se autoři The Pirate Organisation, když k tomu tvrdí: Nad abstraktním problémem vrtíme hlavou. Ale co když tentýž problém formulujeme jako sociální dilema? Vyřešíme ho bez obtíží. Třeba jo, třeba ne. Asi se na sociální dilema nezmůžeme, když jeho zdůrazněná existence by mohla poškodit chtěnej PR obraz pro voličskej majnstrým, že. A tak to já zase doufám, že můj obraz u majnstrýmu tyhle moje kytary poškodily. A co teprv ty souvislosti, do kterých sem je zasadil, že. A co teprv ten Sokrates. A Piráti.

Konec ledna až konec března 2022.

J.V.Litrfree

 

Žádné komentáře:

Okomentovat