Prohledat tento blog

neděle 24. července 2022

Hrozba, ale ne za mým oknem

Dopis Roberta Paxtona v The Philosopher stojí za kus čtení. Píše o článku Alexandera Douglase, ve kterém je řeč o klimatické změně a motivaci jednotlivce a společnosti s tím něco dělat. To celé ve vhledu kapitalismu. Paráda, že.

Alexander Douglas předkládá vyjasnění pozice kapitalismu a jeho vztahů ke klimatické krizi podle Paxtona příliš pesimisticky. Zejména v souvislosti s otázkou, jak motivovat voliče, aby brali téma klimatické krize smrtelně vážně. Osobně a smrtelně vážně říkám, že pesimista není, že to tak prostě je. 


 To, co Douglas vidí, je popsáno takhle: Lidé, kteří ovlivňují to, koho zbytek populace bude volit, se nestarají moc o klimatickou změnu.  Nemají motivaci dosáhnout zvratu v oblasti klimatické krize. To je ve volbách rozhodně problém.  Paxton si o tom samém myslí, že nedostatek motivace lpí na ochotě starat se jen o vlastní věci. Tedy že ochota ke spolupráci většiny lidí má limity dosahu, řekněme na rozsah přijímaných rozhodnutí ve vztahu ke generaci vlastních dětí, a slaběji na generaci vlastních vnoučat. Generační horizont a jeho nedostatečnost pro přijetí rozhodnutí a práci současných politiků všech kalibrů je nebezpečný. Navíc rozhodnutí, které by přijali, nemají oporu v jejich zkušenostech. Tedy nemají dostatek rozhodnosti v argumentaci, i kdyby k ní měli odvahu. Řekl bych, že právě tohle rozhoduje. Je jasné, že zničující změna klimatu ovlivňuje všechny. Ne jen někoho, kdo je na globálním jihu, v pozici kontinentů. Čili nejen u rovníku, ale též ve Středozemí Evropy. Je to velmi těžké pro ty, kteří se považují za naše elity, v České republice, v kraji, ve městě, na vsi. Je to pro ně těžké, protože hlasy přespříští generace nemají ve volebním rozhodování mas žádnou váhu.

Z argumentace je zřetelné, pokud vůbec zaznívá, že postoje aktérů ve veřejném prostoru jsou deteriorovány zástěrkou kapitalismu, posvátností onoho homo-economicus. Tedy pokud to nezapadá do narativu lidí, kteří mají všechno individuálně ve svých rukou, jednají racionálně pro vlastní uspokojení. Jakékoliv jiné jednání je automaticky nálepkováno jako škodlivé, neracionální, aktivistické. Paralela s prvními křesťany a jejich přijímání tehdejší většinovou židovskou, římskou a perskou společností se nabízí sama. Je to podobné, slib věčného života a demokratickými nástroji posvěcené zmáhání klimatické krize. Nic pro slabochy, že.

Poslední zpráva o stavu země v Austrálii popisuje, že destrukce kontinentu pokračuje. To jsou tvrdá data o suchu a vymírání druhů planety. (https://www.bbc.com/news/world-australia-61822046)  Austrálie je řídce osídlená, a přesto silně industrializovaná. Proto také vede v produkci skleníkových plynů v přepočtu na hlavu. A klimatická změna, a tedy sucho, se dotýká ničení přirozených stanovišť ikonických zvířat jako je koala, vombat, klokani. Oteplení moře zase zabíjí živočichy stejně ikonického Velkého bariérového útesu. (https://www.washingtonpost.com/world/2022/07/19/australia-state-of-the-environment-report-2022-climate/)  No jo, co je nám po Austrálii, že. Vždyť za humny vsí nechceme ani Národní park Křivoklátsko, protože je to u nás za humny. Bejt Austrálie někde tady hned vedle, tak by tam s tim měli fofrem něco dělat, že!

Nemáme zkušenosti s tím, jak se starat o životní podmínky přespříštích generací. Oni se postarat nemohou, protože ještě nežijí. Chybí nám úsudek, nepovažujeme klimatickou změnu za globální bezpráví. Taková argumentace hned vede k vytahování Marxe a Engelse jako diskusního klacku. Kontrastem k subjektivním postojům popíračů klimatických změn je snaha o zařazení klimatické změny mezi smrtelné problémy lidstva. Právě takové zařazení klimatické změně chybí. Rozsah tématu klima&lidé je téměř neuchopitelný, přesto že máme data z míst, kde jsme nikdy nebyli, a máme také data, co, kde, a kolik vypouštíme do atmosféry. Jenže to dané tím, že intelektuální zpracování tématu právě vylučuje masovou podporu voličů, protože masy vycházejí mnohdy z osobních zkušeností. „A to globální oteplování, můžu ho vidět, prosím?“ Právě tenhle přístup alá homo-economicus ke klimatické krizi vedl. Trvalo to desítky až stovky let. Společnost není připravena přijmout informaci, že to bude trvat desítky až stovky let, než se životní podmínky viditelně zlepší. Pomalu, krůček po krůčku, zpomalovat setrvačník devastace životních podmínek lidí na zemi. O obrácení trendu do hmatatelné podoby ani nemluvě.

Komentář Roberta Paxtona k článku Alexandera Douglase nejde opustit s tím, že Robert má pravdu, a Alexander je příliš pesimistický. Žijeme v globálním světě, kde stále platí, že rozhodnutí elity přijímají v lokálních parametrech, protože pomáhat zmíněné Austrálii se snižováním emisí jim volební body nepřinese. Zatím co zainvestování malé záchranné stanice pro koaly ano. Na koalu si můžeme sáhnout, uvěříme, že existuje. Navíc je fotogenický, líbí se lidem. Ale na klimatickou krizi ne, žába v hrnci s vodou na sporáku také neví, že se vaří. Pomalu, pomaloučku, krůček po krůčku. Neschopnost elit se povznést z vlastního voličského rybníčku je ukázkou jejich nesvobody a svázanosti odcházející generace. Je zhmotněním preference okamžitého prospěchu, že to zavání hrou vabank. Je to kalkul. Že umřou dřív, než přespříští generace začne volit.

V textu byly reflektovány články z časopisu The Philosopher vol.110 no.1 a no.2 Spring 2022

Žádné komentáře:

Okomentovat